Zase zmatky v Motole

Byli jsem na kontrole v Motole – viz níže.

A zase to probíhalo je u blbých na dvorku. Když jsme minulé úterý opouštěli nemocnici. lékař nám řekl, že si nás vyšetří ve středu a že máme přijít na dětské oddělení (tam, co byl Honzíček hospitalizován).
Když jsme tam přišli, tak na nás hleděli jak na zjevení. Pak vyvolali pagerem našeho lékaře a když po čtvrt hodině přišel, poslal nás k sobě do ordinace o patro výše a ještě po nás chtěl kartu.

Zase jeden s IQ tykve. Neumí snad používat telefon, nebo co? A taky nám to mohl říct rovnou v úterý.

Ještě, že jsme tam byli oba a mohli se rozdělit – já jsem šel dolů pro kartu a Anička s Honzíčkem do ordinace. Byl už dost nerudný, protože od rána nesměl jíst – kvůli odběrům krve.

S těmi kartami to je taky dílo: člověk dole čeká na výdej karty dvacet minut.
Přitom tam mají počítačovou síť a všechno si tam píšou do nějaké databáze. Kdyby ty pracovnice alespoň obsluhovaly bookovací systém. Ale ne, jen vám vydají kartu, zabalí do nějakého papírového pytle, přelepí papírovou páskou a odešlou na odělení. Veškerá přidaná hodnota jejich práce je záporná – jen tam zdržují pacienty a jejich rodiče.

Powered by ScribeFire.

Po kontrole

Ve středu jsme byli s Honzíčkem na kontrole. Vzali mu krev a včera si Anička zavolala pro výsledky. Jeho hodnoty jsou už “jen” na dvojnásobku obvyklých, ale alespoň to není desetinásobek co měl na počátku.

Za měsíc jdeme znovu na kontrou.

Powered by ScribeFire.

Diagnóza Motola

V pondělí jsem si na nástěnce oddělení všiml dotazníku pro pacienty, který je zaměřen sběr zpětné vazby. A v tom mi to docvaklo. Většina otázek byla typu: Jste spokojeni se setrami, jste spokojeni s lékaři, jste spokojeni s jídlem …

Nejsou tam otázky typu: Nedostávali jste protichůdné informace? Chovali se k vám všichni stejně? Neobtěžoval Vás personál zbytečnými dotazy na stejné věci? apod.

Celý systém té nemocnice je zaměřen na “dělání věcí správně” nikoliv na “dělání správných věcí”. Jinými slovy, všichni si chrání ten svůj píseček (a taky si hlídají svou zpětnou vazbu), ale jako tým ta nemocnice nefunguje!

Je to jako orchestr bez drigenta, kde každý si hlídá ten svůj part a hraje jej bez ohledu na ostatní. Pokud potřebujete jednoho specialistu (v orchestru se zaměříte třeba sólo flétny a ostatní “vytěsníte”) tak je to OK. Pokud ale potřebujete souhru, vyjde z toho kakofonie s nepředvídatelným výsledkem!

Ono se asi není co divit, když za chod oddělení i po organizační stránce jsou zodpovědni pouze primáři. Veškeré jejich vzdělávání a tréning je zaměřen na medicínu a nikoliv na management, procesy, marketing, vztahy se zákazníky …  Do opravy auta se lékaři sami nepustí, ale chod oddělení, to přeci musí zvládnout! No a pak to tak taky vypadá. A taky to tolik stojí.

Co s tím? Prodat!

Jde o to, aby i do managementu malých týmu se dostaly prvky moderního řízení. A obávám se, že bez jasných pravidel vynucovaných vlastníkem to asi nepůjde.

Možná by, pro začátek, stačilo 70% odměn primářů navázat na hospodářký výsledek nemocnice.

U Motola je ještě navíc problém, že je to fakultní nemocnice – to je chaos na druhou. Akademici  mají totiž tu neblahou vlastnost, že veškeré zmatky (i u těch nejzákladněších věcí) vydávají za akademickou svobodu: Každý má právo na svůj názor na cokoliv a taky “mají právo” se podle toho chovat (tj. nerespektovat pravidla) – i když je to na hony vzdálené vědě, výzkumu, vzdělávání.

Powered by ScribeFire.

Honzík je doma!

Včera odpoledne pustili Honzíčka z nemocnice!

Sice si nejsem úplně jist, zda v tom nehrálo nějakou roli, že jim došly místa na dětském oddělení (sestěhovávali děti do pokojů po dvou a maminkám nabízeli ubytovnu), ale je doma! Lékaři se také konečně uráčili zavolat do laboratoře a zjistit si výsledky – negativní. Pak jej pustlili domů.

Pořád nám ale vrtá hlavou, co mu vlastně bylo. Aničce řekli paraviróza – ale nic na toto téma jsem nevygooglil, leda by Honzík byl pes.

Naštěstí vypadá zdravě, jí jak zjednaný a zase ani chvíli neposedí.

Ještě ve středu tam musíme na kontrolu a odběr krve. S doktorem se Anička dohodla na devátou, tak doufám, že tam bude na čas.

Powered by ScribeFire.

Tak snad pokrok

Dnešní Honzíčkovy testy dopadly prý zase o něco lépe. Ale “čort znajet” je-li to tak opravdu. Připadá mi to jako standardní odpověď lékaře na odchodu z oddělení.
Ty “velké” testy ještě nejsou. Fakt by mne zajímalo, jak to tam funguje, když ani lékaři neví a kdy budou jen tak tipují. Asi je to pro ně “black box” – jak jim má pak člověk věřit?

Alespoň jedno zlepšení: Do kuchyně doputovala zpráva o Honzíčkově dietě. Bramborová kaše už byla ze sójového mléka (alespoň to bylo na lístečku k jídlu). Včera ovšem nafasoval šunku v igelitu – malá galerie “éček”. Ještě že s jejich neschopností tak nějak počítáme a Anička tam má nějaké zásoby zdravých pomazánek z Country Life.

Už aby se za pobyt a stravu platilo! Možná by si konečně uvědomili, že strava má svého (platícího) zákazníka a není to jen cosi anonymního, jakési číslo z výdejky. To jim přestanou procházet ty jejich excesy!

Powered by ScribeFire.

Neděle

Tak jsem Honzíka s Aničkou doprovodil zpátky do Motola. Doufám, že tam nebudou celý týden. Zítra, nebo v úterý by měly být výsledky serologických testů.

Už bych je tady chtěl mít zpátky.

Powered by ScribeFire.

Další postřehy z nemocnice

Tak abych jen nekritizoval:
Včera a dneska dělaly společnost dětem ošetřovatelky. Jsou to slečny ze zdravotní školy, které tam jsou na praxi. Děti (a maminky) mají alespoň nějakou změnu a mohou si na chvíli odpočinout.

Dnešní “téma” je jídlo.

Dost by mne zajímalo, jak si v nemocnici předávají info o dietách a kde se o tom vede evidence. Honzík má totiž po mléčných výrobcích průjem. Anička to nahlásila sestřičce a ta ji ujistila, že se tomu přizpůspobí Honzíkova dieta. Druhý den ráno k snídani nafasoval jogurt.

Další věc jsou ranní odběry. Děti nesmí jíst do odběrů; asi to má nějaký medicínslý důvod. Co už ale určitě nemá medicínský důvod je debilní timming odběrů.
Batolata musí čekat, až se setřičky uráčí jej přijmout k odběrů. V praxi to znamená, že tam asi hodinu hlady pláčou a neustále ukazují na jablko, banán apod. Je to dost frustrující trápit hladem malé dítě, jen proto, že primář neumí použivat mozek a zorganizovat chod oddělení podle potřeb malých pacientů.

Další kapitolou je oběd. Všichni pacienti se řídí náladou a neschopnou logistikou kuchyně. Což v praxi znamená, že děti pláčí hladem a únavou. Koho by mohlo napadnout, že malé nemocné děti potřebují kolem dvanácté odpolední spánek. Pro kuchyň tahle informace bude nejspíš objev typu Kolumbova návratu z Ameriky.

Powered by ScribeFire.

Honzík je na víkend doma

Honzíčka máme doma! Sice jen na víkend a v pondělí musí zpátky do nemocnice. Ale i tak jsme moc rádi.
Ještě není úplně v pořádku. Testy ukázaly pokles hodnot, ale ne dost rychlý. Taky nějaké testy ještě nejsou hotovy.
Nicméně, asi by v nemocnici neměl být celý týden.

Na víkend jsme dostali pokyny, že se nesmí nachladit, moc unavit a ani by neměl mezi děti, takže budeme doma. Konečně budu mít čas posekat zahradu.

Powered by ScribeFire.

Pokrok

Honzíčkovi vyloučili žloutenku!
Takže už může do herny mezi ostatní děti v nemocnici. Už nemusí zůstávat na pokoji tvaru nudle cca 4×2 m.
Ale stále zůstávají v nemocnici. Pořád lékaři nevědí co mu vlastně je.
Zítra budou Honzíkovi zase brát krev pro vyšetření. To bude opět malá pranice. Podle výsledků by mi je (možná) mohli pustit domů. Ale radši s tím moc nepočítáme. Když tak nás překvapí.

Powered by ScribeFire.

Umí vůbec lékaři číst?

Honzíček má další den v nemocnici. Ráno při odběru krve nás jej muselo držet pět – já s Aničkou a tři sestřičky. Trošku se lepší, ale stále nic nevíme.

České zdravotnictví – no to je něco neskutečného.
Náš první šok z hospitalizace už pominul a tak zažíváme samá “překvápka”.

To první bylo s hernou pro děti. Ráno Aničku “sjela” sestřička, co že tam dělá, když máme podezření na infekci. Celkem rozumný argument. Ale! Proč už nám to neřekli při příjmu? Proč se podezření dovídáme jen tak mimochodem v úplně jiné záležitosti? Proč nám to neřekla lékařka? Proč se k nám jedna směna sester chová jinak než jiná (při příjmu nás poslali do herny si hrát).

Další “zápich” byl dneska odpoledne. Asi kolem šesti – nejspíš se měnila lékařská směna. Překvapila nás, nebo spíše vyděsila, lékařka když se nás zeptala: Proč si p. doktorka myslí, že má malý mononukleózu? To je fakt na ránu kladivem do hlavy. No copak jsme doktoři, abychom to věděli? Navíc, o mononukleóze jako potencionální diagnóze jsme slyšeli na příjmu – spíše jako jednu z málo pravděpodobných možností. A najednou to na nás lékařka vybalí jen tak.

Mám další postřeh. Jdete-li do nemocnice, vemte si sebou diktafon a nahrejte si první vyšetření. Na každém rohu, kde potkáte lékaře, se vás stále bude vyptávat na to samé. Oni vážně neumí číst – stačil by jim totiž jeden pohled do počítače, kde mají záznamy – jeden z pohotovosti a druhý, věcně ten samý, z příjmu na dětské. Vytvořený sice dvěmi lékařkami, v rozmezí cca hodiny – fakt by mne zajímalo, jak se za hodinu může změnit rodinná anamnéza, třeba.

Šokem je taky časový snímek vyšetření – cca 15 minut vyšetření a pak půl hodiny ťukání do počítače diagnózy. Lékaři nejen že neumí číst, ale ani psát! Je to hrůza, když naše děti jsou v rukou analfabetů!

Navíc, ten soft co používají – no to je dílo! Naťukají nacionále a pak píši diagnózu do textového pole. No to je děs a hrůza!
Přitom celý rozhovor lékaře s pacientem je přesně strukturován – my jej s Honzíkem už známe skoro nazpaměť. Vyšetření je taky pořád stejné. Laboratoře provádějí standardní testy (dokonce na to je zaškrtávací formulář). A oni to píšou textem …

Už se nedivím, kde se topí ty miliardy. Já myslím, že by mi stačilo jen tak se procházet po Motole tři měsíce, a za ty úspory, na které bych přišel, by se dala postavit nová nemocnice. Tam to teče proudem …

Powered by ScribeFire.